„Adam Gebrian, 3 měsíce v Barceloně“ je událost, kterou na středeční večer připravilo pražské Centrum architektury a městského plánování. Architekt si totiž instagramovým zpravodajstvím z Barcelony získal publikum, které se o tamějším veřejném prostoru chce dozvědět víc, než stačil zaznamenat. Jestli máte do Prahy daleko, pusťte si náš rozhovor, ve kterém popisuje, jak se místní umí starat o své město a díky hustotě obyvatel tu leccos funguje jinak než u nás.

„Minimalismus a úcta ke kvalitním stavbám doby minulé, včetně historických, klasických slohů,“ popisuje Martin Tycar práci a témata ateliéru Znamení čtyř, kterého je součástí. O současné architektuře, o dostavbě pražského kampusu na Albertově nebo například o tom, jak se mění Praha, si povídal s Adamem Gebrianem v pořadu Bourání.

Když dá někdo do vyhledávače jméno Jan Vranovský, objeví se mimo jiné jeho instagramový profil, na kterém prezentuje svou fotografickou práci. „K fotografii jsem přišel až v Japonsku. Žil jsem tam neustále studiem a byl na univerzitě, člověk má pocit, že je v ponorce. Žije v obrovském městě, které vůbec nezná. Kampus vypadá jako hrad Bradavice z Harryho Pottera,“ říká Jan Vranovský.

„Kodaň se mi líbí hlavně kvůli kolům a využívání veřejného prostoru. V létě a na jaře je to jako venkovní obývák – lidé se setkávají venku a posedávají na ulicích,“ říká Juráš Lasovský, architekt, který pracuje v ateliéru v Dánsku, spolu se zbytkem týmu ale navrhuje budovy po celém světě. Na kole se podle něj v Kodani jezdí skvěle, v Praze by se prý dalo jezdit stejně dobře.

„Praha se vyvíjí dvěma způsoby. Amerikanizací a postmodernizací. Bez přispění reformní vrstvy se trend gentrifikace nezmění,“ říká profesor a architekt Miroslav Šik. V druhém díle pořadu Bourání se s Adamem Gebrianem bavili například o tom, jak se vyvíjí Praha a v čem nás předběhl Stockholm už ve dvacátých letech minulého století.

Jan Vranovský je architekt žijící v Japonsku, kde zároveň dostudoval a kde dnes pracuje. V pořadu Bourání s Adamem Gebrianem spolu v první části rozhovoru probrali například rozdílné přístupy studia v Česku a Japonsku nebo to, jak se Jan dostal od konstrukce stroje na obalování jídelních hůlek lepidlem až ke studiu města a informační entropie.

„Architektura není pro fotku ani pro manifest, ale je pro život,“ říká vysokoškolský profesor a architekt Miroslav Šik, který strávil velkou část života ve Švýcarsku. Město pro něj znamená hlavně bydlení a architekti s urbanisty by podle něj měli právě nad bydlením nejvíce přemýšlet. O tom, jak se mění město a co je potřeba dělat, aby lidé z města neutíkali, mluvil s Adamem Gebrianem v pořadu Bourání.

„Nad zbouranými předrevolučními stavbami brečíme, ale chyby pořád opakujeme,“ myslí si Vladimir 518, autor projektu Česká architektura 58–89. Současné vnímání předrevolučních budov se podle něj mění k lepšímu, obdiv k těmto stavbám ale podle něj přišel pozdě. O tom, proč se na československou architekturu dnes díváme jinak a jak ji přiblížit veřejnosti, mluvil v pořadu Bourání.

Matěj Draslar žije od malička ve Švýcarsku, kde dnes působí jako architekt a vyučující na ETH v Curychu. Švýcarsko je pro mnoho českých architektů rájem na zemi, nejlepším a největším cílem, kterého by všichni chtěli dosáhnout. Je to tak? O tom, jak se pracuje ve Švýcarsku a jak se Matěj Drasler snaží propojit svou práci a své studenty s Prahou, si poslechněte v pořadu Bourání.

V první části rozhovoru jsme si s profesorem architektury Mirko Baumem povídali o jeho dětství na okraji mladoboleslavského letiště, kde zatoužil stát se leteckým konstruktérem. Tentokrát si poslechněte o vzniku televizního vysílače na Ještědu, jeho vlivu na tehdejší studenty nebo o tom, jak dokázal Karel Hubáček zařídit v úplném bezvětří vítr pro sovětskou delegaci.

„Někdy stojím s otevřenou hubou a smiřuji se s tím, že některým věcem nikdy nebudu rozumět,“ říká architekt Mirko Baum o architektuře, která je podle něj iracionální a snaží se napodobovat něco, co není. Jeho vlastní rukopis definuje soustředění na funkci a technický detail a právě to oceňuje i na architektuře svých kolegů. O geometrii, Tančícím domě a Gripenech mluvil v pořadu Bourání.

„Když stavíme muzeum, chceme, aby prostor bral ohled na umění v něm. Stavba nemá jen odrážet kreativitu architekta,“ říká Švýcarka Annette Gigon o minimalistickém interiéru muzea v Davosu. Poslechněte si rozhovor se známou architektkou o spolupráci s výtvarníky, o domech odrážejících oblohu a o architektonickém viru, který ji přivedl k řemeslu.

Kvůli karanténě se nikam nesmí. A tak jsme s krajinářskou architektkou Martinou Forejtovou vyrazily do parku. Zrovna kousek od jejího domu je park, který se svým studiem Land05 rekonstruovala – Thomayerovy sady v pražské Libni.

Interiéry jsou zadání na pomezí architektury a designu, potkávají se tam obě profese. Kdo je má dělat? Architekt, nebo designér? „Nechci se nikoho dotknout, ale myslím, že spíš designér, protože je schopný řešit to titěrné měřítko, které v interiéru je potřeba, a v exteriéru tolik ne,“ myslí si Roman Vrtiška. S ním a jeho kolegou Vladimírem Žákem jsme řešili právě otázky z citlivého hraničního pásma mezi architekturou a designem.

Na nový památkový zákon se u nás stále čeká. Odborníci jsou dlouhodobě frustrovaní mimo jiné kvůli tomu, že  řada budov jimi považovaných za unikátní, se bourá. Architekti Mikuláš Hulec a Daniel Špička proto založili Centrum pro ochranu a restaurování architektury, zachraňují chrámy, památníky, ale třeba i lidová obydlí z románů národních obroditelů.